Památky Broumovska
Význam drobných krajinných prvků, zkušenosti s jejich obnovou u nás i v zahraničí
Úvodem
Při plánování rozvoje obcí, respektive pořizování územních plánů a urbanistických studií se donedávna často řešilo především zastavěné území a zbylá část katastru, tedy zemědělská a lesní krajina zůstávala v pozadí. Určité zlepšení v tomto směru přinesla až od poloviny roku 1998 platící novela Stavebního zákona č.50/76 Sb. ve znění pozdějších předpisů, která zpracovatelům ukládá stejně podrobně řešit celý katastr. Protože pořizovatelé územních plánů jsou dle zmíněné novely samotné obce, mají tyto nyní lépší možnost ovlivnit podobu krajiny ve svém katastru. Opravdu detailní plánování území do podrobnosti parcel je ovšem úkolem komplexních pozemkových úprav a lesních hospodářských plánů. Pořizování zejména pozemkových úprav však díky nákladnosti a složitosti projednávání značně zaostávají za územními plány. Co tedy může obec pro krajinu svého katastru udělat, pořizuje li územní plán respektive urbanistickou studii?
Změny venkovské krajiny po roce 1945
Až do poloviny tohoto století pracovala větší část venkovského obyvatelstva v zemědělství, případně v lese. Lidé tedy byli se svým polem, loukou, lesem, rybníkem či cestou prakticky v každodenním styku. Tento kousek krajiny tvořil jakousi rozšířenou část domu každého hospodáře stejně jako dvůr, chlévy, zahrada a taky zde při práci trávil většinu času. Prostor byl tedy vysoce účelně uspořádán, ale tím také, aniž to bylo přímým záměrem esteticky dotvářen. Vždyť všechny krajinné detaily jako mez, remízek, úvozová cesta, stromořadí či soliterní strom na rozcestí, kříž, boží muka či upravená studánka nebyly jen samoúčelně estetické, ale také velmi funkční prvky. Totéž se týkalo i u nás četných, poněkud velkorysejších úprav krajiny prováděných velkými feudálními vlastníky, nejčastěji šlechtou nebo církví jako je alej, poutní kaple, lovecký zámeček, pomník, náhon či vodní nádrž.
Kolektivizace a integrace zemědělské výroby však rozvrátila tyto ustálené společenské vztahy, včetně osobních vztahů ke konkrétnímu místu a krajině. Omezením počtu lidí v krajině každodenně pracujících a jejich degradací z hospodářů na traktoristy a lesní dělníky se krajina stala prostorem pro výrobu potravin a dřevní hmoty se všemi škodlivými důsledky. Ztráta zdánlivě zbytečného krajinného detailu tak již téměř nikomu v obci nevadí.
K dalším podstatným změnám, které se výrazně podepsaly na tváři naší venkovské krajiny patří především:
- vysoký odliv obyvatelstva z méně úrodných a hospodářsky slabších oblastí způsobil chátrání vesnic a zarůstání krajiny
- politicky zřejmě nutný odsun Němců a následné, zpravidla jen částečné dosídlení českým obyvatelstvem měl rovněž velmi podobné důsledky spojené navíc s likvidací celých vesnic a hospodářství
- nerovnoměrný rozvoj venkovského v důsledku zavedení střediskové soustavy osídlení způsobila stagnaci mnohých malých vesnic včetně jejich okolí.
- ztráta pracovní příležitosti na venkově a nutnost denní dojížďky do měst přivodila postupnou změnu životního způsobu obyvatel vesnice
Je třeba přiznat, že některé z těchto problémů (zejména vysídlování venkova a problémy s údržbou krajiny) se týkají i vyspělých zemí Evropy. Obnova venkovského prostoru a krajinné plánování jsou dnes v zemích Evropské Unie velmi frekventovanými pojmy. V těchto procesech úzce spojených se strukturálními fondy na podporu hospodářsky slabších, zejména podhorských a příhraničních území odborníci velmi úzce spolupracují zejména s veřejností v dotčených oblastech.
Rozbor jednotlivých drobných krajinných prvků, podmínky a možnosti jejich obnovy
Uvedené změny v krajině od roku 1945 a ztráty krajinného detailu v podobě alejí, mezí, rybníčků, starých cest a křížků tak způsobily v mnoha případech i ztrátu historické paměti území. Více postiženy byly úrodné, méně členité oblasti, v nichž se nejmarkantněji uplatnily velkovýrobní zemědělské technologie.
Snahu o záchranu toho co se dá a postupné zlepšování stávajícího, mnohde neutěšeného stavu vyjadřuje pojem krajinného rázu v Zákoně č.114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny. ten je v § 12 definován jako zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Krajinný ráz je třeba chránit před činnostmi snižujícími jeho estetickou a přírodní hodnotu. To se týká zejména činnosti stavební, která může být prováděna pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území (maloplošných jako přírodní rezervace či velkoplošných jako národní park), kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. K ochraně krajinného rázu může orgán ochrany přírody (zpravidla na úrovni okresu zřídit přírodní park a stanovit podmínky, které by bránily poškození stavu tohoto území.
Plužina a její hranice
Velikostí, tvarem a členěním pozemků danými členitostí terénu, strukturou pěstovaných plodin i sociálními a ekonomickými podmínkami území se od sebe lišily kraj od kraje. Základní typy plužin byly vázány na jednotlivé typy sídel ((silnicové, návesní, rozptýlené apod.).
Tato struktura je dnes zachována většinou již jen v záhumencích, vzácně v některých horských oblastech na mechanizačně méně přístupných stráních, i když i dnes jsou tyto pozemky většinou jen zatravněny či zakesněny. V hojnější míře můžeme tuto strukturu vidět v blízkém zahraničí, zejména na Slovensku a v Polsku.
Důležitou součástí tohoto členění byly jeho hranice - cesty, stromy, hranečníky, ploty, ale zejména meze. Meze (zemní či tzv. kamenice nebo tarasy budované z kamenů vynesených z polí) měly mimoto na svazích významnou funkci protierozní, komunikační (často podél nich vedly cesty), orientační (zvlástě ve spojení s vysokou zelení) i estetickou. Dnes oceňujeme hlavně jejich funkci ekologicky krajinotvornou. Dochované či nově budované meze se v zemědělské krjině stávají významným útočištěm typické a mnohde již vzácné drobnépolní květeny i fauny.
Nové protierozní meze s dřevinným doprovodem lze dnes zakládat s až 100% podporou Ministerstva životního prostředí z Programu péče o krajinu.
Mimořádně cennou historickou strukturou jsou katastrální, panstevní, revírní či zemské hranečníky, rozcestníky, trojmezníky apod. Patří k neustále poškozovaným a tedy stále vzácnějším historickým dokladům zasluhujícím ochranu.
Cesty
Ze starých katastrálních map lze snadno vyčíst o kolik hustší byla cestní síť před zemědělskou kolektivizací a jak snadno prostupné a cestními stromořadími členěné bylo území, kde je dnes jediný lán. Svědčí o tom dnes osamocené stromy či křížky uprostřed rozsáhlých bloků orné půdy. Podobně jako u plužin i cesty odpovídaly členitosti terénu, vývoji hospodářství a charakteru zástavby obce.
Dochované staré cesty, pokud z nich poději nevznikly silnice vykazují četné prvky starobylosti. Jsou li vyjety na skalní podloží, bývají v něm často zřetelné rýhy vyjeté okovanými koly. Typické zaříznuté staré úvozové cesty jsou dnes již málokdy používané a proto jsou často zarostlé nebo byly zahrnuty. Významnější cesty byly dříve štětovány tj. vyloženy kameny z polí, případně opatřeny zídkami či patníky. typickou součástí cest se zhruba od 17. století stávaly kříže, boží muka, milníky a rozcestníky.
Řada drobných nezpevněných cest vznikla pak v průběhu 19. století s přechodem na střídavý osevní systém, kdy bylo nutno zpřístupnit jednotlivé pozemky po celý rok. Většina těchto drobných cest však padla za oběť kolektivizaci.
Důležitější cesty bývaly odvodněny příkopy a zpevňovány alejemi. Místní komunikace většinou ovocnými stromy, dálkové a horské cesty pak zpravidla jinými dřevinami v závislosti na přírodních podmínkách území (lípa, kaštan jírovec, jeřáb, topol, lípa, dub). Marie Terezie dokonce přikázala výsadbu alejí podél státních komunikací zákonem. Doporučeno přitom bylo i lesní cesty lemovat jiným druhem, než převládá v okolním porostu, takže se v některých lesích setkáváme se stromořadím. Tohoto příjemného estetického zážitku (zejména na podzim) by bylo účinné použít např. při zřizování cyklostezek. Důležitá byla i výsadba výrazných soliter na rozcestích, často v kombinaci se sochou, křížkem nebo alespoň obrázkem.
Pozornost zasluhují rovněž mostky a lávky, zejména kamenné, obloukové, místy dokonce kryté (např. v okolí Svratky či v Orlických horách). Tyto krajinné dominanty poskytovaly mj. útočiště sedlákům svážejícím úrodu z polí.
Výstavbu polních cest je dnes možno dotovat zejména z prostředků komplexních pozemkových úprav. Vzhledem k celostátně značně pomalému postupu tohoto procesu je reálnější cesty, které nějak souvisejí se zastavěným územím obce financovat z programu obnovy venkova. V krajinářsky hodnotných příhraničních oblastech (jakou je třeba Broumovsko) je možno získat prostředky na budování cyklostezek s významem pro oboustranný rozvoj příhraničí např. z programu pro rozvoj venkova SAPARD.
Drobné sakrální stavby
Dokladů lidové zbožnosti je celá řada. Obrázky na stromech, kříže, památné kameny, sloupy, boží muka, zvonice a kapličky po vesnicích, na jejich okrajích, při cestách i křižovatkách, dnes už často bývalých patří neodmyslitelně k naší krajině. Zajímavé je, že tyto kultovní objekty najdete jen v omezeném sortimentu v pravoslavných zemích a zcela chybí v zemích či krajích protestantských. V Řecku najdete u cest pouze poměrně novodobé lucerničky se svíčkami a ikonami a na Ukrajině či v Rumunsku jen ploché, dřevěné malované kříže. V Sasku pak pouze tzv. poštovní sloupy s funkcí milníků či rozcestníků. I u nás se tyto objekty v oblastech s převahou evangelíků vyskytují jen z období před tolerančním patentem.
Nejstaršími památkami tohoto typu jsou tzv. baby a smírčí kříže. Někteří historikové spojují jejich vznik s cyrilometodějskou misí. Většina jich však pochází z vrcholného středověku jako doklad o spáchaném zločinu, či neštěstí. Jde většinou o zakulacené kříže či reliéfně znázorněné kříže na plochých kamenech. Jeden z nejhodnotnějších takových mě známých křížů je při silnici mezi Policí a Českou Metují.
Za nejstarší boží muka lze považovat tzv. sloupová boží muka (jako symbolika Krista bičovaného u sloupu) z období pozdní gotiky a renesance sestávající ze čtvercového soklu, štíhlého dříku a lucerny s malým křížkem nahoře. Jsou hodně rozšířené např. na jihozápadní Moravě.
K nejčastějším typům božích muk patří boží muka hranolovitého tvaru ovlivněná barokem nebo empírem, obvykle opatřená prejzovou stříškou s křížkem.
Další typ, nazývaný někdy jako lidová poklona tvoří přechod ke kapličce. Má průčelí jako portál s mřížkou a výklenkem pro obrázek či sochu.
Od počátku 18. století se začaly stavět i kapličky většinou barokního tvarosloví, zpravidla lemované čtyřmi stromy, nejčastěji lipami. Kapličky a poutní chrámy se často nacházejí na dominantních kopcích a návrších, kde tvoří zakončení křížových cest, budovaných od doby baroka k upevnění mariánské úcty. Proto má většina poutních kostelů 2 věže jako symbol počátečního písmene jména Marie. Efekt okázalého působení barokní nádhery poutního chrámu byl navíc promyšleně umocněn tzv. kyslíkovou eufórií způsobenou namáhavým výstupem do kopce.
Co do počtu nad božími mukami zřejmě převládají kříže. Ty byly zpočátku vysoké dřevěné, řidčeji kamenné s plechovou malovanou postavou Krista. Na Valašsku a Slovensku tyto kříže převládají. V jiných krajích se od poloviny 19. století začaly stavět různé kříže litinové, výrazné zejména v oblastech tehdejších hutí jako např. známé kříže kadovské na Vysočině. Bývá na nich vyryto jméno a bydliště donátora, citát z Písma či jiný lidový zbožný verš. Litinové kříze byly pak vystřídány kříži kamennými, mramorovými, které nebýt komunistické přetržky stavěly by se asi dodnes, jak to dokládají četné současné příklady tohoto typu z Bavorska či Rakouska.
Poměrně řidší, ale přesto pro mnohé kraje typické jsou sloupy se sochami světců. Nejčastěji se setkáváme se sv. Janem Nepomuckým u mostů, ale lze nalézt i mariánské, trojiční i další plastiky zejména na rozcestích a jiných důležitých místech zvláště pozemků panských velkostatků. Pro některé kraje je výskyt určitého typu plastik typický jako např. pro vinorodou jižní Moravu trojiční plastiky či pro Orlické hory námětově velmi pestré a četné spektrum rokokových soch různých světců. Jinak ovšem daleko častěji nacházíme figurální plastiky, stejně jako např. zvonice v intravilánech obcí.
Minuly naštěstí časy, kdy byly nejen kříže, ale celé poutní chrámy na příkaz církevních tajemníků ničeny. Naše doba v tomto směru (opomeneme li stále častější pomníčky nešťastných obětí automobilismu kolem silnic) krajině nic nepřinesla. Umístění křížů a soch světců má své opodstatnění a určuje kompoziční vazby v prostoru. Neměly by tedy být bezdůvodně přemísťovány. Je li to opravdu nezbytně nutné z např. důvodu výstavby komunikace, instalujeme plastiku na vhodném a viditelném místě v blízkém sousedství. Není li to možné umístíme plastiku do jiného, ale památkového prostředí např. ke kostelu. Naopk při obnově cest v rámci komplexních pozemkových úprav, by měl sbor zástupců dbát na obnovení starých logických spojnic, o nichž často již jen svědčí jen osamělý křížek vprostřed lánu. Z různých prostředků, zejména místních církevních sbírek, u náročnějších staveb jako poutní chrámy či křížové cesty z fondů památkové péče, zejména tzv. střešního fondu, případně i ze zahraničních zdrojů, z nichž nejznámější je Kirche im Not, jsou u nás často velmi obětavě rekonstruovány četné větší i drobnější církevní památky v krajině. Za úvahu stojí slova jednoho staršího muže, který opravoval kříž, rozbitý v noci opilci vracejícími se z tancovačky: "Je to zvláštní. Tak říkají, že je už skoro 2 000 let mrtvý, a přesto pořád vadí..."
Studny
Významným, byť na první pohled ne tak viditelným krajinným detailem jsou studánky, prameny či napajedla. Nacházíme je prakticky po celé republice, častěji ovšem v lesích a v podhorských oblastech. Nejčastější jsou jednoduché úpravy z plochých kamenů či pár prken s výtokem, nebo jen s možností nabrání. V krajích s kopaničářským osídlením se lze ještě občas setkat s budovanými vnitřně vyzděnými nebo vybetonovanými studnami. Z našich nížin již prakticky zmizely vahadlové studny.
Při turistických značkách se dnes většinou setkáváme s prameny vyzděnými, případně i vyzdobenými obrázkem či nápisem pořízeném dříve zejména Klubem českých turistů, dnes zejména různými organizacemi ochránců přírody. Unikátním dílem z tohoto hlediska je tzv. Lesnický slavín, soubor studánek, pomníčků, vyhlídek, laviček a palouků s exotickými dřevinami věnovaných především osobnostem českého lesnictví budovaný ve 20. a 30. letech v rozsáhlém celku příměstských lesů Školního lesního podniku Vysoké školy zemědělské v Brně.
Struktury obecních humen
Jsou méně nápadné, než prvky doposud jmenované, ale díky nové výstavbě a zániku starých forem drobného hospodaření stále vzácnější. Vedle zpevněných výjezdů z humen do polí se jedná zejména o různé ploty. nejstarší bývají vypletené, dále z vodorovných trámů mezi sloupky, šindelové a nejčastější tyčkové (drátěné nejsou historické). Zajímavé a dnes vzácné jsou i kamenná či dřevěná ohrazení pastvin.
V prostoru humen se setkáváme i s různými hospodářskými stavbami jako stodoly, kůlny, seníky, špýchary, sklípky či ovocné sušárny. Opravdu živé jsou dnes již jen vinné sklípky, které vytvářejí u některých obcí celé rozsáhlé kolonie a uličky a mnohde svůj historický ráz již zcela ztratily.
Většina těchto staveb však již dosluhuje. Přesto si však právě například prostřednictvím pečlivě zpracovaného územního plánu mohou dočkat i památkové ochrany a nejnutnější rekonstrukce.
Technické struktury krajiny
Tyto zdánlivě cizorodé prvky v průběhu své existence dokonale splynuly s krajinou. Týká se to hlavně vodních i mnohem vzácnějších větrných mlýnů. K dnes již jen ojediněle a spíše z památkářských důvodů funkčním vodním mlýnům patřily náhony, vodní skluzy, stavidla na hlavním toku i s mlýnem související drobné pily. K těmto technickým stavbám lze přiřadit i náspy lesních železniček, pás pohraničního opevnění, objekty "Hitlerovy dálnice Vídeň - Wroclaw" , různé triangulační konstrukce, ale též pomalu mizející dřevěné sloupy elektrického vedení...
Možnosti ochrany jsou zde různé. Od prostředků z Programu obnovy venkova (jsou li objekty v majetku či užívání obce), z omezených prostředků Ministerstva kultury, Program revitalizace říčních systémů jde li o obnovu rybníků až po (především) aktivitu různých nadšenců a občanských sdružení, které zachránily již několik mlýnů, lesních železniček apod.
A co technické stavby v krajině dob nedávno minulých? Meliorační šachtice, betonová polní hnojiště, vítkovické senážní věže, ocelokolny, napaječky a železné ohrady pastevních areálů, ale také dodnes funkční vodojemy, regulační stanice plynovodů, vedení vysokého napětí, vysílací věže mobilních telefonů a mnohé jiné? Budou se našim vnukům za 100 let zdát stejně idylické a hodné ochrany jako se dnešní stoleté stavby zdají nám? Tuto odpověď opravdu nechme jim.
Závěrem - proč to všechno chránit
Jmenované historické struktury krajiny patří ke kulturní tváři naší země stejně jako velká architektura, hudba, literatura či divadlo a zaslouží si proto stejnou ochranu. Krajiny bez těchto místně typických krajinných prvků působí podobně jako masově stavěná sídliště, která vypadají stejně v mnoha městech republiky a jejich obyvatelé pak jako lidé bez domova.
Krajina, kde je se kde zastavit a potěšit je pochopitelně atraktivní pro rekreaci a pro turistiku, ale nejen pro ni. I místní obyvatelé, děti, mladé dvojice, maminky s kočárky i starší lidé potřebují občas vyrazit za humna a projít se příjemnou krajinou, samozřejmě je li odkud kam a kudy. Například v rakouské oblasti Weinviertel, hned za jihomoravskými hranicemi lze si všimnout, že turistické značky nespojují jen dálkové cíle jako u nás, ale tvoří také větší či menší okruhy kolem obcí s četnými zastávkami jako Antonikapelle, Marienkapelle, Kalvarienberg, Galgenberg, Hubertusbrunn, Kellergasse, apod. Každý, kdo tedy navštíví danou obec se může snadno seznámit i s půvaby jejího okolí a každý místní občan se může v různých ročních obdobích pokochat proměnou známých míst spojených do udržovaného okruhu s lavičkami. K tomu četné kulturní a folklorní slavnosti spojené s ochutnávkou místních plodů, specialita hlavně vína. Výsledkem je, že i tento turisticky nijak zvlášť přitažlivý kraj má dnes velmi slušný příjem z turistického ruchu.
Domnívám se, že Broumovsko je v tomto ohledu nesrovnatelně atraktivnější po přírodní i kulturní stránce. Naznačil jsem zde dostatek různých zdrojů (Program obnovy venkova, Program péče o krajinu a Program revitalizace říčních systémů Ministerstva životního prostředí, Střešní fond a další programy památkové péče Ministerstva kultury, Program Evropské Unie SAPARD a mnohé další i nevládní programy např. Program Partnerství, poskytující prostředky místním spolkům i obecním zastupitelstvům na konkrétní projekty ke zlepšení místního životního prostředí). Nejdůležitější v tomto ohledu je však jedno. Ochota a nadšení alespoň malé skupiny místních obyvatel, kterým není lhostejné kde a jak žijí, mají rádi svůj kraj a chtějí, aby se v něm líbilo i jiným. Bez složitého dumání nad získáním těch nejvýhodnějších dotací vysadí na mez a podél cesty řadu stromů a keřů, vyčistí a zprovozní místní studánku, postaví u ní lavičku či přístřešek, vysekají od náletových dřevin starou úvozovou cestu a postaví očistí a natřou křížek za vesnicí. Ostatně tam, kde jen nečekají a něco se už děje si státní i nevládní prostředky snadněji hledají cestu.Není bez zajímavosti, byť ne hned na začátku, že v budoucnu mohou tyto aktivity svým podporovatelům, ale hlavně celému regionu přinést nějakou tu korunu, např. z turistického ruchu - podotýkám takového jaký si přejeme mít.
Ostatně kde víc než v údržbě a práci pro krajinu platí známý slogan - Globálně myslet lokálně jednat.
Použitá literatura:
Tomešova 4a, 60200 Brno
Tel. 05/43233580
e-mail:kyselka@uur.cz
