Památky Broumovska
K tvorbě K. I. Dientzenhofera z pohledu krajinného urbanismu
O vztahu barokního tvůrce ke krajině se zmiňují téměř všechna z četných děl, zabývajících se výtvarnou problematikou této doby. Pokud ale blíže sledujeme uvedené statě či příslušné kapitoly, zjišťujeme, že bádání je zde přes veškerá známá, svým charakterem spíše obecná fakta teprve na počátku. Velice chybí srovnávací materiál, a tak je velkou neznámou sledování obecného a jedinečného ve tvorbě toho kterého umělce. Otázkou často zůstává, co je obecně rozšířeným charakteristickým prvkem, co módní vlnou, která se šíří často velice rychle, aniž by zanechala podstatnější a trvalejší odezvu, a co skutečným individuálním přínosem jedince, dokladem jeho osobitého cítění a vidění okolního světa. Když k tomu připočteme často rozhodující podíl stavebníka nebo limitující vliv starší situace, případně novější doplňky navazující nezřídka na původní celek, pak se sledovaná oblast (a mnohdy nejen ta) jeví jako velice obtížně postižitelná.
Proto je třeba následující stať, která se snaží zachytit určité prvky této Dientzenhoferovy činnosti, chápat jako pokus o pohled, jenž snad můžeme označit termínem krajinný urbanismus. Bude se tedy nadále jednat o situování objektu v krajině, o jeho utváření s ohledem na okolní prostor. Je tak činěno s vědomím, že nutné vymezení přináší obtíže spojené s těsnou provázaností a vzájemným umocňováním jednotlivých uměleckých oborů i rozličných přístupů.
Již v úvodu je nutno zdůraznit, že převážná většina realizací zcela jednoznačně dokládá danost staveniště, které většinou navazuje na starší objekt. Jen zcela ojediněle může architekt ovlivnit situováni a pokud se staví na "zelené louce", jen velice obtížně lze rozlišit prvotní přání či ideový námět stavebníka. Jak však ukázal zejména O. J. Blažíček, i přes tato omezení zůstává umělci široké pole působnosti.
I když třídění a kategorizace většinou spíše škodí, je patrně nutné provést alespoň pro potřeby analýzy rozdělení do několika základních skupin. Následující příklady proto dokládají-některé jejich znaky.
Areál benediktinského kláštera v Břevnově byl zřejmě až druhotně doplněn nově řešeným nástupem. Cesta z Prahy vedla mělkým údolím. Kolmo na tuto hlavní komunikaci byl orientován nástup do kláštera, jenž byl současně i hlavní kompoziční osou. Komunikační a kompoziční osa zde tedy splývaly a jejich úběžníkem byl zvolen boční vstup do kostela. Přístup byl přehrazen v kolmém směru hospodářským traktem s mónumentální branou, která vlastně vytváří portálu kostela druhou edikulu. Druhé, dnes již nedochované přetnutí tvořila ohradní zeď s průchodem flankovaným pilíři. Zvolený systém pravoúhle se křižujících os byl i základem břevnovské terasové zahrady. Osy, zde fixované zahradními cestami, byly v hlavních průhledech vázány na architekturu. Celá sestava je do značné míry adiční, což bylo zřejmě dáno několika stupni výstavby areálu. Velice zajímavým prvkem nástupu do areálu, dnes již nedochovaným na místě, bylo Hiernleho sousoší sv. Jana Nepomuckého. Při pohledu od kostela vytvářelo potřebné ukončení hlavni osy, jeho situování při silnici ale stanovilo zároveň i bod výchozí, či spíše jakési "návěstí" upozorňující na navazující urbanistický celek.
Obdobný účel splňovalo i sousoší sv. Benedikta v Hrdlech, které bylo nedávno nepříliš šťastně přemístěno. Cesta do středu obce jím byla pohledově zachycena a stáčela se pak do brány rozlehlého dvora. Návrh soklu je tedy odůvodněně přičítán K. I. Dientzenhoferovi, jenž zde ostatně prováděl větší stavební úpravy.
Zcela shodný smysl mělo i nedávno restaurované sousoší P. Marie v areálu zámku v severočeských Ploskovicích. Stálo u hlavní silnice směřující z Litoměřic na Úštěk a bylo opět v dané vazbě signálem upozorňujícím na počátek pozoruhodného krajinného celku, jehož podstatou jsou dvě základní, i zde téměř kolmé osy. Komunikační osa ve směru východ-západ navázala na starší (již zbořený) zámek s přiléhajícím nově barokně řešeným dvorem; po průchodu zámkem pak pokračovala šestiřadou alejí k vedlejší vsi Býčkovice. Zde byla přerušena hustou zástavbou a končila za ní v altánu nad terasami vinic. Druhá, významově však prvořadá, byla osa výhradně kompoziční - ji sledující cesta neměla komunikační význam. V průsečíku obou byl v nově vytýčené terasové zahradě zakotven zámek, jenž se stal významovým středem celého areálu. I kompoziční osa měla své koncové body. Na severu v ohradní zdi altánu a po průchodu otevřeným přízemím zámku procházela dolní zahradou k náročné, převážně však kašírované architektuře vstupu a následně dlouhou alejí až ke zmiňované soše P. Marie.
Kompoziční osa byla stejně jako v Břevnově přetínána (zde v úseku zahrady) krátkými kolmo orientovanými trasami. Byl tak vytvářen rytmus blízký scénickým řešením barokních divadel s řadou příčných kulis.
Obdobná základní vazba dvou směrů se jeví v náznaku u zámku ve Sloupně. Kompoziční osa ponechaná v náznaku je patrně důsledkem menšího významu objektu i dalších praktických důvodů; částečně ale i tím, že určitá fakta postačí jen naznačit. aby bylo spojení s dalšími prvky v krajině dosaženo (viz dále).
Přechod od důsledně a často se značnými náklady budovaných krajinných kompozic dokládá např. areál broumovského benediktinského kláštera. Na terénním zlomu situovaný komplex staveb byl zásadně ovlivněn staršími budovami. Jediná kompoziční osa spojená zde s komunikací připojuje ke klášteru rovněž původem starší zahradu. Zde je, jak ukázal M. Horyna, zajímavý zpětný pohled od zahrady, kde je v průhledu dvojice bran umístěna krajní socha z výzdoby balustrády před kostelem. Ostatní "osy" jsou dány pouze výrazně formovanými fasádami. Dominantnost mohutné stavby plně postačuje; sama, bez pomoci případných alejí, otvíraných průhledů apod., vytváří střed kompozice a úběžník pohledů značné části broumovské kotliny. Teprve současná doba dokázala výstavbou zcela nevhodně situovaných panelových domů tento pozoruhodný krajinný celek narušit.
V baroku běžný, avšak originálně modifikovaný přistup dokládá vazba broumovského kfáštera na kostei v Šonově, jak ukázal M. Horyna. Starší kostel stál na hřbitově v obci, nový - barokní - vznikl nad ní směrem k Broumovu. Ne však na vrcholku vyvýšeniny, ale těsně pod ním, kde bylo nutno provést zářez s navazujícím násypem. Směrování kostela dané jeho převažující podélnou osou je pro příchozího nejasné. Teprve když vyprovokován vyjde na blízký vrchol vyvýšeniny, zjistí, že kostel je otočen přímo ke klášteru. Zároveň je ale doloženo, že přímá cesta k němu nesměřovala. Dvě boční komunikace se stáčejí měkce s ohledem na terén a stavba se zjevuje z různých malebných pohledů. Není znám důvod této lokalizace nové stavby, její rafinovanost možná až vzbuzuje pochybnosti o pouze uměleckém vyjádření dané vazby. Jestliže si však uvědomíme, že K. I. Dientzenhofer i ve zcela odlišných oblastech své tvorby vytvářel v určitých případech úmyslné "schválnosti"(např. v nedalekých Heřmánkovicích jsou na místě a současně i ve funkci jinak běžných vystupujících lesen či pilastrů užita úzká vpadlá pole) je možné i v případě Šonova uvažovat o záměru. Přímá vazba je patrná až z úrovně kruchty a věží nedostupných pro řadového návštěvníka.
V baroku velice běžně užívané čelné natočení stavby k významovému centru je osobitě užito i v kostele v Dobré Vodě na vyvýšenině východně od Českých Budějovic. Podélná osa, podtržená v siluetě drobnou, pro dálkové pohledy však významnou věží, směřuje na město. Přístupová cesta ji zprvu zhruba sleduje, po přiblížení k vyvýšenině se. ale děli a ke kostelu směřuje z obou bočních stran. Ty jsou řešeny jako průčelí, u nichž se dominantně uplatňuje střední válcový prvek zcela potlačující onu drobnou, z bližšího odstupu již zanedbatelnou, věžičku.
Shodné vztahy byly uplatněny i u kaple P. Marie situované nad Radnicemi v západních Čechách. Typová odlišnost stavby a naopak shodné prostorové řešení dokládají význam této kompozice.
Na broumovském panství se objevuje u Dientzenhofera spíše ojedinělý typ čistě centrální stavby - kostel P. Marie na pískovcových "Stěnách". Místo mající význam již v 17, století dokládá raný zájem o romantické přírodní prostředí, jak ukázal na příkladě F. A. Šporka P. Preiss. Podoba stavby, náležející do skupiny volně propojených mariánských objektů, vychází ze zasvěcení(viz blízké Skřivany s kaplí P. Marie Hvězdy ranní). Navíc její neorientovanost a vyvýšenost nad okolí navozovala myšlenku jeho vyšší ochrany. Centrála má tedy půdorys hvězdy daný ideově, vliv stavebníka je zde zřejmý a pravděpodobně rozhodující.
Patrně nejpozoruhodnější a umělecky nejvyhraněnější je skupina zahrnující většinu Dientzenhoferových sakrálních objektů.
Kostel sv. Vojtěcha v severočeských Počáplech stojí na břehu Labe při starém přívozu. Radiálně se sbíhající svazek cest směřuje mírně zakřiveným průběhem ulicovkou obce k věži kostela. Teprve před branou hřbitova byl vytvořen nástupní prostor s farou po straně, kde se již začíná uplatňovat dynamicky ztvárněná , boční" fasáda. Uvozovky jsou v těchto případech nutné, protože bychom se při určování pořadí dle významu jednotlivých úseků fasád dostali do značných potíží. Plné uplatněni stavby je částečně omezeno navázán(m na starší objekt. Pozoruhodný je však pohled z druhé strany Labe, ze vždy živé komunikace, odkud v podstatě drobná věž s výrazně tvarovaným zastřešením. odrážejícím se v široké vodní hladině, vytváří až nečekaně výrazný dominantní prvek.
Shodný typ stavby byl užit i v Odolena Vodě. Kostel sv. Klimenta je situován ve staré poloze nad hranou terénního zlomu, sevřen mezi dvěma lesy. Obec se rozkládá v typické středověké poloze pod svahem, který byl nově ovládnut monumentálním "bočním" průčelím. Sem směřuje i schodiště se vstupní branou. Naopak, věž je viditelná z velké dálky, zejména se uplatňuje z doposud hlavní trasy směřující z Prahy na sever. Ve výšce na věži umístěná socha sv. Klimenta v roli ochránce přilehlého kraje podtrhuje tuto podélnou osu kostela, která je vnímána při dálkových pohledech, aniž by byla akcentována dalšími zásahy do krajiny.
V téměř čisté podobě se motiv ke komunikaci příčně orientovaného kostela uplatňuje v již zmíněných Heřmánkovicích. Cesta údolím míří nejdříve na věž, po příchodu do jeho blízkosti však přebírá úlohu cílové dominanty "boční" zvlněné průčelí, věž je pohledově jeho hmotou potlačena. Naopak, když cesta kostel míjí. opět narůstá dominance věže spatřované v působivém ostrém podhledu. Stavba není orientována. kompozice je tedy s největší pravděpodobností záměrná.
Obdobná je situace v nedalekém Božanově, rovněž na broumovském panství. Zde ale zůstala zachována starší věž odvrácená od cesty, a tak oproti sledovanému principu byl nad závěrem proveden směrem k jej míjející cestě štítový nástavec, jehož na první pohled snad až neúměrná vertikalita věž dosti úspěšně zastupuje.
Jedním z posledních příkladů této řady je pozdní kostel ve Chválenicích. V podstatě přímá cesta se vlivem terénu v rámci obce obloukovitě vytáčí. Z dálky proto míří zhruba na kostelní věž, blíže se uplatňují obě boční průčelí příčně situované stavby obsahující nástup a při míjení výškové hmoty závěru je jeho vertikalita zdůrazněna opět štítkem. Jestliže se kostel s ohledem na pokročilou dobu vzniku již zklidnil, pak zde zůstává ve značné míře zachována dramatická proměna siluety sledovatelná z komunikace. Tento přístup není možné dle mého mínění považovat za náhodný.
Pokud lze po informativních ukázkách přistoupit k určitým obecnějším závěrům, je možné konstatovat asi toto:
Nejstarší Dientzenhoferova díla jsou řešena z hlediska krajinného zapojení vlastně konvenčně, byť s velkým citem pro dané prostředí. Jedná se o vazby cest a os na hlavní průčelí (např. i raný kostel v Nicově), doplňovaných kratšími osami příčnými, jak ukázal M. Horyna již na rozboru Alliprandiho Kuksu. Dientzenhofer zde pokračuje v tradici velkých celků 17. století, kupodivu nejsou užívány radiální kompozice, spíše se pravoúhlé sestavy brzy rozpadají do dvojice charakterizované osou kompoziční a komunikační. Tento typ ostatně u většiny větších realizací panských sídel přetrvává hluboko do druhé poloviny 18. století (např. Měšice, aj.).
U sakrálních staveb je ale tento přístup velice brzy nahrazen novým originálním řešením, které výrazně ovlivnilo následné proměny slohu na našem území. Razantnější i finančně náročné zásahy do krajiny jsou opouštěny, případně zcela mizí při zachování dominance stavby. čehož je dosahováno odlišnými, jemnějšími a zároveň rafinovanějšími postupy.
Inspirací byla pro Kiliána Ignáce zřejmě zámecká kaple ve Smiřicích, a to situováním i formováním pláště. Kaple byla jako jediná úmyslně vysunuta mimo areál středověkého sídla a to tak. aby j.jí "boční" průčelí zachycovalo směr daný nástupem k zámku ulicovkou městečka. (Mimochodem zde byla nově prokázána velká barokní přestavba celého areálu s trojicí snad současných a u nás ojedinělých radiálních alejí, kde je stavba kaple sice nejvýznamnějším, ale současně organickým prvkem nové vrcholně barokní sestavy.)
K. I. Dientzenhofer vytušil možnosti typu, navázal na něj a rozpracoval v mnoha variantách. Ty mu pak umožnily do té doby téměř nedosažitelné spojení stavby s přírodním rámcem. Jak již bylo řečeno, místo bylo určováno stavebníkem dosti striktně, a tak záleželo především na formování stavby. Kostely sledované řady v mnoha případech měly tu vlastnost, že nebylo realizováno běžné dělení na hlavní průčelí a boční fasády jako např. ještě v raném Nicově. ale jejich jednotlivé fasády byly propojovány, či vznikl zcela spojitý obal, jehož dělení na jednotlivá průčelí je obtížné až nemožné. Paradoxně tak dochází při jednom z vrcholných vzepětí slohu k opuštění jedné z jeho původních charakteristik. Spojitost umožnila využití více pohledů, smysl získalo více směrů přístupu. Nejedná se již jen o průčelí podřizující si výsek krajiny často tvrdšími zásahy vymezujícími jediný směr pohybu.
Obdobný myšlenkový postup, jaký lze pozorovat v rámci krajinného urbanismu, se v Dientzenhoferově tvorbě nabízí i při analýze jeho plánů. Oproti generačně starším špičkovým architektům lze spatřovat uvolněnější přístup ke konstrukci. Zdá se, že postupně převažuje volná virtuózní tvorba, která se necítí být natolik vázána pouze na přesné geometrické úkony, na což v obecnější rovině poukázal již O. Stefan.
Projevem tohoto uvolněného přístupu jsou i výše sledované osy a jejich vzájemné vazby. Většinou teprve přesné zaměření ukáže někdy i četné drobné odchylky, s nimiž autor patrně počítal. Byl si vědom toho, že v reálu jsou často zcela nepodstatné.
Stavby s převažující hloubkovou osou orientované na více pohledů (průhled) se pochopitelně objevovaly již dříve. Jednalo se ale o skladbu jednotlivých průčelí, či dokomponování bočních rizalitů apod. - tedy spíše o adiční přístup než o nové spojité modelování objemu. Princip vycházející názorově ze smiřické kaple umožňoval přirozenější a nenásilnější zakotvení objektu v krajině. Přímé aleje či osové průhledy nebyly zcela nezbytně nutné, kompoziční osy byly stavbou samotnou lehce, avšak dostatečně naznačeny.
Tento typ svým spojitým pláštěm na·pomáhá plynulému přechodu, ke sklouzávání pohledu a zejména ke vnímání objemu stavby. Navíc přirozené vedení cest dovolilo při pohybu sledovat proměnlivost siluety.
Uvedené kvality umožnily dokonalejší kontakt s přírodním rámcem, jehož prvky jsou mimo jiné charakterizované právě onou oblostí zvýrazňující jejich objem, množstvím více neurčitě směrovaných a vzájemně se prolínajících pohledů, případně v architektuře dříve tolik diskutovanou malebností.
Sledované kompoziční vazby byly uplatněny i u pozdních, odlišně koncipovaných staveb K. I. Dientzenhofera. Jejich částečný návrat k adici, kde však snaha prvky spojovat stále převažuje, umožňoval zasazení do krajiny dle shodných či velmi blízkých principů. U sakrálních staveb bývá proto často zmiňováno a vysoce hodnoceno např. "souznění s krajinou" nebo .,organické vrůstání do přírodního rámce". Tento spíše emotivní popis vyjadřující estetický zážitek má tedy konkrétní základ, jenž byl výše analyzován. Nový přístup, odpovídající i proměně slohu, je v Dientzenhoferově tvorbě zastoupen centralizujícím typem kostela s převažující hloubkovou osou, který mohl být v řadě variací použit pro množství lokalit; zde však již v jednoznačné prostorové orientaci dané reakcí na konkrétní situaci.
Tady lze patrně spatřovat odlišnost od díla stejně geniálního staršího současníka G. Santiniho, jehož dokonalá, do detailu promyšlená díla neměla prostorovou orientaci formulovanou tak jednoznačně; byla do krajiny spíše vkládána, a to včetně případných větších zásahů (např. aleje směřující k zámku v Chlumci nad Cidlinou).
Jestliže bylo tedy možno alespoň v obrysech zachytit základní principy ovlivňující formování a zejména situování Dientzenhoferových staveb v krajině, je nutné se zamyslet nad jejich záměrností. Kladnou odpověď podporuje zjištění M. Vilímkové, která uvádí variantní řešení kostela v Karlových Varech s ohledem na dvojí možnost jeho uvažovaného situování. Je nutné znovu konstatovat, že nejvýznamnější je orientace stavby kolmo k hlavní komunikaci. Dominantní působení z většího odstupu zachycuje věž (věže), blíže přebírá roli výrazná hmota .,boční" stěny tvořené a vnímané často jako průčelí nástupní a po přiblížení hlavní komunikace nejtěsněji k objektu opět získává přednost monumentální účinek věžové části komponované pro podhled či šikmý pohled. Záměrnost dokládá v některých případech změna orientace kostela.
Pokud lze základní kompoziční vazby na okolí doložit v díle K. I. Dientzenhofera u tak odlišných staveb, jako jsou výše sledované skupiny kostelů, ohromný chrám v Přešticích a na opačné straně drobná kaple ve Velence (kde neprovedená varianta oválu orientovaného nejspíše delší osou k přímé, těsně jej míjející komunikaci zachovává shodná základní pravidla), je pak nutné opět usuzovat na vědomý záměr.
Jestliže bude platnost této teze při dalším průzkumu potvrzena, bude třeba situování staveb ve vazbě na okolní krajinu považovat za podstatný rys, který je v tvorbě Kiliána Ignáce Dientzenhofera hluboce zakotven. Jednalo by se pak o jedno ze základních témat charakterizujících dílo tohoto vynikajícího umělce.
LITERATURA:
Otištěno v časopisu ARCHITEKTURA ČSR 6/89 včetně nákresů a fotografií
Petr Macek
