Collegium pro arte antiqua

Archiv

Komentované obrázky z Podzimního setkání

Kralický Sněžník 26. - 29. října 2006

Několik dnů podzimního volna využila malá skupina příznivců Collegia - členů Heřmanova bratrstva - k pobytu na Chatě U strašidel ležící v úbočí Kralického Sněžníku. Jak se v dalších dnech ukazuje, byly to asi poslední teplé a barevné dny letošního roku. Slunce a mírně zamlžené výhledy prvních dnů byly v den odjezdu vystřídány nízkými mraky, větrem a vytrvalým deštěm.

Než ale návštěvníci dorazili do kopců a lesů, čekala je na startu u paní Tumové ještě demontáž a následná obnova prohnilých trámů deskového plotu.

Někteří pracovali rukama, jiní asistovali pusou. Ale i tak to šlo všem docela od ruky.

K chatě jsme zásluhou pracovního nasazení v Dolní Moravě dorazili už téměř za šera. Stačili jsme se zbytky posledního světla sotva roztopit kamna, nanosit vodu, urovnat matrace a deky na postele, vybalit batohy a už byl čas k přípravě večeře za svitu petrolejek.

Ráno nás budilo sluníčko a proto jsme dlouho neotáleli a vyrazili ztéci nejvýznamnější kótu okolních velehor - Králický Sněžník. Cestou jsme nemohli vynechat krátkou zastávku na Vlaštovčích kamenech, odkud se nabízí vždy jeden z prvních jedinečných výhledů. Nováčkům je zapotřebí vysvětlit, jak se to má s okolními vrcholy, cestami, údolíčky, suťovisky a dalšími krajinnými zajímavosti.

Do dáli příliš vidět nebylo, ale výhled do údolí Moravy byl přesto okouzlující.

Na druhé straně se nabízí krásný pohled na vrchol Sněžníku.

Vrchol kopce s ruinami někdejší rozhledny přivítal návštěvníky prudkým větrem, takže ti měli co dělat, aby nebyli odfouknuti zpět do údolí nebo přinejmenším pod hromadu kamení, na které sesnažili udržet rovnováhu. Ještě že vítr byl zásluhou sluníčka a nezvykle teplého počasí spíše ovlažující.

Po výstupu a obhlédnutí vrcholu Kraličáku se mnozí už nemohli dočkat osvěžení vodou z pramene řeky Moravy.

S radostí jsme vyhledali závětří pod novodobou ikonou Sněžníku, kterým je kamenné slůně. To už také mnohým pořádně vyhládlo, takže závin Dáši Zbořilové přišel více než vhod.

Před definitivním sestupem do nižších poloh jsme se s milým místem rozloučili již tradiční skupinovou fotografií.

Na odobočce žluté značky spojující vrchol s údolím Moravy stojí už celé jedno století tato malebná lovecká Františkova chata - momentálně terénní sídlo horské služby.

Další kroky výletníků, po osvěžení pramenitou vodou a dobrotami z batůžku na vrcholu, dále zamířily na tzv. "modrý" hřeben. To není žádné pomístní označení, jedná se modrou turistickou značkou vytyčenou vrcholovou partii spojující sedlo pod Králickým Sněžníkem a další kopce Sušinu a Podbělku.

Cesta to není nyní ledajaká, někdejší větry, sněhem a exhalacemi zkoušený les před několika lety podlehl náporu větru a kůrovce. Procházka více než kilometrovým úsekem mrtvého lesa tak mohla být pro někoho přinejmenším nezvyklá. Pro pamětníky stinného a měkkého mechového chodníku a idelálního terénu pro běžky spíše smutná. Jaká je vůbec šance nového lesa na tomto extrémně zatíženém místě?

Těsně před Sušinou poutníci loveckou pěšinou odbočili k chatě Šindelce. Dobře prošlapané cestičky v barevném borůvčí a rezavé trávě dávaly tušit letošní rušnou loveckou sezonu. Chata totiž leží v mimořádně vhodném místě řídkého lesa, které tradičně vyhledávají jeleni a laně pro svoje podzimní milostná dostaveníčka.

Někdejší dlabané korýtko s výpustí skýtající vodu obyvatelům chaty i osvěžení kolemjdoucím poutníkům bylo nahrazeno neuměle motorouvou pilou zhotoveným žlábkem a bakelitovým přepadem. Budilo u mladých cestovatelů tak malou důvěru, že mnohé vysušené hrdlo zůstalo raději nesvlaženo.

Chata dostala nové dveře, ale jinak by zasloužila po všech stránkách důkladnou renovaci počínaje nátěrem a konče vyspravením prohnilých parapetů oken.

Trochu z nostalgie pohrdli horští cestovatelé pro další pokračování cesty pohodlím a nudou lesní svážnice a vyzkoušeli, co tomu řeknou kolena, když se spustí do údolí přímo po spádnici obávaným průsekem. Ten fungoval jako jediná zimní přístupová komunikace k chatě před výstavbou této silnice. Nakonec jsme byli rádi, že se terén u chaty Vilemíny trochu srovnal. Kolena ale obstála.

Domů na Strašidla už to byl potom jenom skok, milá světnička a řádný pozdní oběd uzavřel zdařilou vysokohorskou výpravu.

Nikomu se však nechtělo příliš vysedávat doma a tak jsme se pustili do výroby nové kozy na řezání dřeva. Ta stará už vykazovala značné poruchy, ale jako vzor k napodobení posloužila výborně.

Pro některé městské dítky i zatloukání hřebíku může být nevšední zážitek.

David Vaníček jich zatloukl celou řádku. Na konci práce už skutečně s plnou kvalifikací a řemeslným fortelem.

Večerní odpočinek po chutné večeři při společném čtení knížky a vykládání osudu z karet byl skutečně zasloužený.

Sobotní ranní sluníčko nás vytáhlo rychle ven z chaty. Dobře, že jsme nezaváhali a pustili hned se do oprav kadibudky.

David Vaníček opět osvědčuje svoji zručnost při montáži pantů, když bratr už jen nečinně přihlíží.

Ostré slunce nevěštilo trvalost počasí a tak také fotografové nelenili a chytali poslední pohledy.

Dívky chytají poslední parsky na zápraží. K polednímu se nebe definitivně zatáhlo nízkými mraky. Parta ještě vyrazila k čištění chodníku ve směru ke Zbojinické chatě, ale po slunečné pohodě už byla definitivně veta. Ke slovu už cestou přily světry a mikiny a s houstnoucím šerem se také snesl deštík.

Skutečně poslední slunečný pohled do milého místa U strašidel. Zásluhou nedělního nevlídného pošmourna se nám neloučilo tak těžce, jako jindy když je barevná podzimní paleta v takové nádheře, jako na tomto posledním obrázku.

	Několik dnů podzimního volna využila malá skupina příznivců Collegia - členů Heřmanova bratrstva - k pobytu na Chatě U strašidel ležící v úbočí Kralického Sněžníku. Jak se v dalších dnech ukazuje, byly to asi poslední teplé a barevné dny letošního roku. Slunce a mírně zamlžené výhledy prvních dnů byly v den odjezdu vystřídány nízkými mraky, větrem a vytrvalým deštěm.
	Než ale návštěvníci dorazili do kopců a lesů, čekala je na startu u paní Tumové ještě demontáž a následná obnova prohnilých trámů deskového plotu.
	Někteří pracovali rukama, jiní asistovali pusou. Ale i tak to šlo všem docela od ruky.
	K chatě jsme zásluhou pracovního nasazení v Dolní Moravě dorazili už téměř za šera. Stačili jsme se zbytky posledního světla sotva roztopit kamna, nanosit vodu, urovnat matrace a deky na postele, vybalit batohy a už byl čas k přípravě večeře za svitu petrolejek.
	Ráno nás budilo sluníčko a proto jsme dlouho neotáleli a vyrazili ztéci nejvýznamnější kótu okolních velehor - Králický Sněžník. Cestou jsme nemohli vynechat krátkou zastávku na Vlaštovčích kamenech, odkud se nabízí vždy jeden z prvních jedinečných výhledů. Nováčkům je zapotřebí vysvětlit, jak se to má s okolními vrcholy, cestami, údolíčky, suťovisky a dalšími krajinnými zajímavosti.
	Do dáli příliš vidět nebylo, ale výhled do údolí Moravy byl přesto okouzlující.
	Na druhé straně se nabízí krásný pohled na vrchol Sněžníku.
	Vrchol kopce s ruinami někdejší rozhledny přivítal návštěvníky prudkým větrem, takže ti měli co dělat, aby nebyli odfouknuti zpět do údolí nebo přinejmenším pod hromadu kamení, na které sesnažili udržet rovnováhu. Ještě že vítr byl zásluhou sluníčka a nezvykle teplého počasí spíše ovlažující.
	Po výstupu a obhlédnutí vrcholu Kraličáku se mnozí už nemohli dočkat osvěžení vodou z pramene řeky Moravy.
	S radostí jsme vyhledali závětří pod novodobou ikonou Sněžníku, kterým je kamenné slůně. To už také mnohým pořádně vyhládlo, takže závin Dáši Zbořilové přišel více než vhod.
	Před definitivním sestupem do nižších poloh jsme se s milým místem rozloučili již tradiční skupinovou fotografií.
	Na odobočce žluté značky spojující vrchol s údolím Moravy stojí už celé jedno století tato malebná lovecká Františkova chata - momentálně terénní sídlo horské služby.
	Další kroky výletníků, po osvěžení pramenitou vodou a dobrotami z batůžku na vrcholu, dále zamířily na tzv. "modrý" hřeben. To není žádné pomístní označení, jedná se modrou turistickou značkou vytyčenou vrcholovou partii spojující sedlo pod Králickým Sněžníkem a další kopce Sušinu a Podbělku.
	Cesta to není nyní ledajaká, někdejší větry, sněhem a exhalacemi zkoušený les před několika lety podlehl náporu větru a kůrovce. Procházka více než kilometrovým úsekem mrtvého lesa tak mohla být pro někoho přinejmenším nezvyklá. Pro pamětníky stinného a měkkého mechového chodníku a idelálního terénu pro běžky spíše smutná. Jaká je vůbec šance nového lesa na tomto extrémně zatíženém místě?
	Těsně před Sušinou poutníci loveckou pěšinou odbočili k chatě Šindelce. Dobře prošlapané cestičky v barevném borůvčí a rezavé trávě dávaly tušit letošní rušnou loveckou sezonu. Chata totiž leží v mimořádně vhodném místě řídkého lesa, které tradičně vyhledávají jeleni a laně pro svoje podzimní milostná dostaveníčka.
	Někdejší dlabané korýtko s výpustí skýtající vodu obyvatelům chaty i osvěžení kolemjdoucím poutníkům bylo nahrazeno neuměle motorouvou pilou zhotoveným žlábkem a bakelitovým přepadem. Budilo u mladých cestovatelů tak malou důvěru, že mnohé vysušené hrdlo zůstalo raději nesvlaženo.
	Chata dostala nové dveře, ale jinak by zasloužila po všech stránkách důkladnou renovaci počínaje nátěrem a konče vyspravením prohnilých parapetů oken.
	Trochu z nostalgie pohrdli horští cestovatelé pro další pokračování cesty pohodlím a nudou lesní svážnice a vyzkoušeli, co tomu řeknou kolena, když se spustí do údolí přímo po spádnici obávaným průsekem. Ten fungoval jako jediná zimní přístupová komunikace k chatě před výstavbou této silnice. Nakonec jsme byli rádi, že se terén u chaty Vilemíny trochu srovnal. Kolena ale obstála.
	Domů na Strašidla už to byl potom jenom skok, milá světnička a řádný pozdní oběd uzavřel zdařilou vysokohorskou výpravu.
	Nikomu se však nechtělo příliš vysedávat doma a tak jsme se pustili do výroby nové kozy na řezání dřeva. Ta stará už vykazovala značné poruchy, ale jako vzor k napodobení posloužila výborně.
	Pro některé městské dítky i zatloukání hřebíku může být nevšední zážitek.
	David Vaníček jich zatloukl celou řádku. Na konci práce už skutečně s plnou kvalifikací a řemeslným fortelem.
	Večerní odpočinek po chutné večeři při společném čtení knížky a vykládání osudu z karet byl skutečně zasloužený.
	Sobotní ranní sluníčko nás vytáhlo rychle ven z chaty. Dobře, že jsme nezaváhali a pustili hned se do oprav kadibudky.
	David Vaníček opět osvědčuje svoji zručnost při montáži pantů, když bratr už jen nečinně přihlíží.
	Ostré slunce nevěštilo trvalost počasí a tak také fotografové nelenili a chytali poslední pohledy.
	Dívky chytají poslední parsky na zápraží. K polednímu se nebe definitivně zatáhlo nízkými mraky. Parta ještě vyrazila k čištění chodníku ve směru ke Zbojinické chatě, ale po slunečné pohodě už byla definitivně veta. Ke slovu už cestou přily světry a mikiny a s houstnoucím šerem se také snesl deštík.
	Skutečně poslední slunečný pohled do milého místa U strašidel. Zásluhou nedělního nevlídného pošmourna se nám neloučilo tak těžce, jako jindy když je barevná podzimní paleta v takové nádheře, jako na tomto posledním obrázku.