Týden pro broumovské kostely 2000-2001
Otevřený dopis váženému panu vikáři Norbertu Josefu Zemanovi,
správci kláštera a administrátorovi broumovských farností
V Brně dne 13.12. 2001
Vážený pane vikáři,
po přečtení dalšího Vašeho článku o Týdnu pro broumovské kostely v novinách jsem se rozhodla dovolit si sdělit Vám svůj názor. Věřím, že Vás celá věc velice trápí a najdete si chvilku volného času, abyste se znovu zamyslel nad společným problémem.
Jsem studentka brněnského uměleckého gymnázia, kde jsem hudebně a dramaticky vzdělávaná. Collegium pro arte antiqua navštěvuji již jedenáctým rokem a od samého začátku je mým učitelem a vedoucím Mojmír Poláček.
Na Broumovsko jsem poprvé přijela před pěti lety a od té doby se sem neustále s radostí vracím. Letos jsem zde strávila polovinu prázdnin, a tak již podruhé absolvovala festival Týden pro broumovské kostely. Kdybych měla vyjmenovat vše, co mi těchto pár týdnů přineslo, popsala bych několik papírů a ještě by to nebylo úplné, ale jmenuji alespoň možnost hrát starou hudbu v prostoru, pro který byla skládána, a nacházet tak novou cestu, jak se zharmonizovat a zamyslet.
Myslím, že v této době, kdy si lidé váží věcí méně a méně a po prvním použití je vyhazují, je umění dokázat je správně používat i využívat a najít jim co největší uplatnění.
Navrhnout a postavit kostel je pro mě nepředstavitelná, dlouhá, náročná a těžká práce pro mnoho lidí, nehledě na to, kolik stojí peněz a času. Vždy jsem si myslela, že výsledek takové práce má lidem přinést prostor, kde by se mohli setkávat a rozmlouvat s Bohem, kde by si odpočali, našli odpověď na otázky, rozhřešení a novou sílu do života. Ale když přijedu na Broumovsko, vidím mnoho nádherných, cenných a vysoce duchovních staveb, které chátrají, jsou nevyužité a dávají obraz o tamější náboženské vyspělosti.
Ano, nejsou takové všechny kostely, v některých je mše každou neděli a v jiných jednou za dva měsíce. Je to velice poznat a stačí jen projít pár metrů od kostelních zdi.
Bydlím v Komíně, což je krajová oblast Brna, máme zde jeden kostel a původně zde byla jedna základní škola. Myslím, že celá čtvrť není větší než průměrná vesnice, a přesto kostel byl a je denně přístupný pro jakéhokoli člověka. S učiteli a celou třídou jsme ho navštěvovali, abychom si názorně ukázali prvky gotické stavby, žáci našeho gymnázia sem chodí cvičit na varhany, školy zde mají koncerty a zkoušky. Konají se v něm bohoslužby, svaté přijímání, křty a jiné katolické zvyklosti. Při každé mši je kostel přeplněný, lidé se sem těší a považují ho za „svůj“. Vytváří se kolem něj spousta jiných aktivit a společenství.
Vím, že se Broumovsko nachází v pohraničí kde proběhla nelehká desetiletí, že byly odsunuti původní obyvatelé a spolu s benediktiny odešla nejen kultura, a že nakonec komunisté celému vývoji mnoho nepřidali, ale přesto si kladu otázku, proč nemohou i tady lidé žít v pospolitosti a v kulturní i náboženské činnosti.
Vystoupení japonského tanečníka Ken Mai jsem shlédla a měla jsem možnost chvíli pozorovat jím vedenou pracovní uměleckou dílnu v broumovském pivovaru. Dnes procházím program Týdne pro broumovské kostely 2001, konkrétně den 17.8. a čtu: Tímto představením chce Ken Mai vyjádřit současnou moderní realitu...ke svému představení říká: „Vše temné a světlé existuje zároveň, musíme současně vnímat obojí, to je velmi důležité. I když žijeme v technickém světě, naše duše stále roste. Ať se ocitáme tváří v tvář jakýmkoli situacím, musíme si udržet svou rovnováhu a duchovní růst až do své smrti.“
Myslím, že jen těchto pár vět jasně dokazuje, že Ken Mai je duchovní člověk a snaží se prastaré moudrosti prezentovat tak, aby je přijali i mladí lidé, zahlcení uspěchanou a technickou dobou. Až teď mi začíná docházet, jakou myšlenku se snažil sdělit. Při večerním představení v kostele sv. Markéty jsem nepochopila, co mi bylo předvedeno, ale mnozí jiní přijali myšlenku a sdělovali, že tohle vystoupení bylo nejzajímavější z celého „Týdne“. A byli to právě hluboce věřící, od kterých bylo možné slyšet, že Ken Mai se po celou dobu pohyboval a jednal velice uctivě vůči kostelnímu prostředí a zvláště oltáři.
Jsem velice ráda, že jsem měla možnost shlédnout toto celé představení na vlastní oči a nemusím se ptát, co se tam vlastně dělo, a tak věřit v objektivitu sdělujícího.
Jsem žákem Mojmíra Poláčka od svých čtyř let a nenapadá mě jediná chvíle, kdyby jen myšlenkou, pohledem či slovem zneuctil nebo opovrhoval jakýmkoli náboženstvím. Spíše naopak, vodil nás na mše, do kterých se nás snažil zapojit alespoň tím, že zahrajeme nebo zazpíváme pár renesančních či barokních skladeb, vysvětloval nám podstatu duchovních písní a snažil se nám ji přiblížit tak, abychom ji co nejlépe pochopili. Proto mi není jasné, proč chcete zničit myšlenky, které naplňují broumovskou krajinu, a stejně tak jedinečnou a smysluplnou akci, jako je Týden pro broumovské kostely. V tomto čase se podařila úžasná věc, chátrající kostely navštívilo 3000 lidí, což je podle mne pozoruhodné číslo, a zvláště na tento kraj.
Myslím, že pokud chci někoho správně soudit, a to Vy zajisté jako kněz víte, měla bych nejdříve pochopit jeho myšlenku a vědět, co chce svým konáním sdělit. Ale nejsem si jista, jestli si všichni uvědomujeme dobrovolnou bezplatnou práci a snahu, kterou Mojmír Poláček, rodina Piňosova a mnoho dalších vykonávají.
Je snadné odsoudit, ale už ne pochopit, přijmout a rozsoudit.
Do budoucna věřím, že všichni najdeme společnou notu, na kterou budeme hrát, a dokážeme, že i dnes je možné, aby si lidé porozuměli.
S vírou do budoucna
Anna Škvařilová
